Jitka Zelenková
Já tě mám ráda

Rozhovor Moniky Mudranincové s Jitkou pro Lidové noviny z května 2008

Kolik vám bylo, když jste začala veřejně zpívat?
Asi tak sedmnáct. Bylo to na čajích v Poděbradech, kde jsem v té době bydlela se svým tatínkem.

Přála jste si už tehdy zpívat s Karlem Gottem?
To vůbec. Ani ve snu by mě nenapadlo, že s ním budu jednou zpívat. Dohromady nás dala náhoda. Někdy v roce 1973 jsem si šla něco vyřídit na Pragokoncert a mezi dveřmi jsem doslova vrazila do Karla Gotta s Láďou Štaidlem. A oni: jéé, Jitka Zelenková, jak se máte? A nechtěla byste s náma zpívat? Na to se dalo říct jen: no jasně! Přišla jsem na zkoušku, kde byla Jana Kociánová, nazkoušeli jsme německý program, a tak jsem vyjela s Karlem Gottem na svoje první německé turné.

A následovaly plné sály aplaudujících Němců a sláva. Měla jste v té době pocit, že žijete sen?
Ani ne. My jsme neměly žádnou smlouvu a já jsem to brala tak, že každé turné může být poslední. Pro mě to byla výzva. Chtěla jsem být dobrá, aby si toho Karel a Láďa všimli, například jsem se učila nejrychleji texty… Ne že bych byla šprt, spíš tam hrál roli adrenalin, aby člověk udržel krok. Karla jsem si nesmírně vážila, dokonce jsem si s ním ještě donedávna vykala. S Láďou Štaidlem si vykám dodnes.

Jak to vypadalo, když jste se vraceli z turné domů do normalizačního Československa? Setkávali jste se se závistí? To víte, že asi ano. Tehdy jsem si koupila svoje první autíčko FIAT 127 – někdo mi okamžitě ukradl všechny čtyři kola.

Přemýšlela jste tehdy o tom, že naprostá většina lidí si nemohla dovolit jezdit na Západ ani si koupit takové auto?
Víte, ono to tehdy šlo všechno tak nějak mimo mě. Byla jsem mladá a vůbec jsem nepřemýšlela co lidi trápí, jaká je situace v Čechách, jaké je politické dění. Myslela jsem jenom na koncerty, na zpívání, na šaty, na desky...

Byla jste taková rybka v akváriu Karla Gotta.
Ano. Byli jsme zčásti odříznutí od reality. Také díky pracovnímu tempu. Přes třináct let jsem jezdila po světě s kufry, ale mě to strašně bavilo, protože jsem vyloženě hotelový typ. Všechny peníze jsem na Západě utratila za desky, kosmetiku a oblečení. To byly tuny oblečení! (směje se). Chtěla jsem být nejlepší, nejhezčí a nejlépe oblečená. On to také Karel vyžadoval. Jednou nám před vystoupením řekl, že bychom měly mít nové šaty a na naši námitku, že jich máme plné skříně, jen utrousil: to je jedno, Diana Ross jich má ještě víc. Tak jsem šla a koupila si šaty za 800 marek.

Co jste dělali, když jste měli na turné volný den?
Kromě těch nákupů? Šli jsme do kina. Ale my jsme spolu trávili čas i v Praze, měli jsme se všichni moc rádi, chodili jsme na večírky a trsat na Vinohradskou do Déčka, kde byl Jakub Jakoubek s Milošem Skalkou. Já jsem se vlastně pořád jenom radovala.

Ale prožila jste i zklamání. Zamilovala jste se do tehdejšího kapelníka Ladislava Štaidla, ale váš jedenáctiletý vztah nevyšel.
Víte, já jsem ctila jeho rodinu. Měl krásné děti, bezvadnou manželku… Nechtěla jsem ho jen pro sebe, nechtěla jsem s ním mít děti…

Proč jste tedy do takového vztahu šla?
Prostě jsem si nemohla pomoci, zamilovala jsem se. Ale já jsem určitě nebyla ta hlavní žena v jeho životě, i když mě měl hrozně rád. Měl i jiné ženy a já jsem na ty jeho milenky strašně žárlila. Přesto nelituji – byl to krásný vztah, který jen tak někdo nezažije.

Co vám dnes dělá největší radost?
Práce. Zpívání mě pořád strašně baví. A také stále sleduji dění na světové hudební scéně. To je můj koníček. Objevuji pro sebe i hudebníky, jenž u nás v rádiích neuslyšíte.

Koho takového by jste doporučila?
Určitě kanadského zpěváka, který si říká Garou, swingujícího mladíčka Michaela Bublé nebo k jazzu směřujícího Jemie Culuma – jsou výborní, stejně jako holanďanka Laury Fygi – hudební svět je veliký a je škoda se nechávat ovlivňovat jen tuzemskými mediálními dramaturgy a nadprodukcí nadnárodních firem.

Většina lidí by asi řekla, že je pro ně nejvíc rodina. Tu vy ale nemáte. Není to příliš velká daň za úspěch?
Člověk si musí vybrat, je to buď anebo. Víte, já nejsem moc jednoduchý člověk na soužití. Jsem asi poznamenaná tím, že jsem jako dítě pořád někde putovala – od rodičů k babičce, pak k tátovi, s mámou jsem byla v podstatě nejvíc až od osmnácti let, takže jsem se musela naučit postarat se sama o sebe. A to ze mě udělalo sólistu. Nesnesu, aby mě někdo omezoval, jsem takový velitel. A to muži nemají rádi.

Komu tedy voláte, když je vám úzko?
Kamarádům. Bohužel moje nejlepší kamarádka Dagmara loni v létě zemřela. Byla to moje pravá ruka. Znala mě asi ze všech lidí nejlépe a nikdo ji nemůže nahradit.

Ani vaše maminka? I když tam je to asi problematické, pokud vím, měla vždycky k vaší kariéře i osobnímu životu dost skeptický přístup.
No, to je pravda. Maminka vždycky dávala přednost jiným zpěvačkám přede mnou. Obzvlášť mě týrala s Bartošovou, říkala, vždyť je ta Ivetka taková hezká… Ona to třeba ani tak nemyslela, ale hodně mě kritizovala a rozmlouvala mi partnery, protože mě chtěla mít sama pro sebe. Je to paradox, ale čím víc mě ta máma kritizovala, tím víc jsem na ní visela. Jezdili jsme spolu na dovolené, až si ze mě všichni časem dělali legraci, že zase jedu s maminkou.

Asi jste si tím kupovala to ocenění, které nějak nepřicházelo. Řekla vám někdy, že vás má ráda?
Ale ano. Víte, ono nic není černobílé... Dnes je maminka nemocná a potřebuje stálou péči. Teď nám oběma dělá radost, když se spolu vidíme.

Řeknu to možná tvrdě, ale ta vaše maminka má aspoň vás, vy jednou nebudete mít nikoho. Jste na to připravená?
No, je to blbý. Samozřejmě že o tom přemýšlím a tak trošku si to tam nahoře předplácím tím, že dělám hodně charitu, mám dobré vztahy s lékaři, třeba i v Léčebně dlouhodobě nemocmých v Mukařově. (směje se).

Třeba ještě najdete životního partnera. Proč vlastně před pěti lety skončil váš slibný vztah s horalem Milošem?
Ono to krachlo na mojí urputnosti. Přemluvila jsem ho a přesadila do Prahy, kde se necítil dobře, neměl tu práci ani kamarády. Jenže já musela jezdit na zájezdy a nemohla se mu věnovat tak, jak by si přál. Začalo to skřípat, a tak jsem se s ním rozešla. Ale všechno jsme si vysvětlili a teď jsou z nás vynikající kamarádi.

Stejně dobrý vztah mám i s Láďou Štaidlem. Jsem strašně ráda, že mám přátele, na které se mohu spolehnout, svěřit se se soukromými věcmi a oni toho nezneužijí. Že mám komu zavolat, když je problém. Stejně tak mohou zavolat oni mně. Jenže on se ten okruh dobrých kamarádů pomalu zužuje – nikdo mi nenahradí Dagmaru, které jsem věnovala svoji poslední desku. Hodně mě zasáhla i nedávná smrt Karla Černocha. Z toho jsem někdy dost smutná. Já se jen modlím, aby mi ti zbývající přátelé zůstali co nejdéle.

Co vás z toho smutku, který vás občas přepadne, dostane?
Vědomí, že mi nezbývá než jít dál. Všechno, co se stalo, bylo k něčemu dobré. Jak vzestupy, tak pády i rozchody a odchody milovaných lidí. Dokonce i to, že nemám rodinu, asi k něčemu bylo. Ona ani ta rodina není záruka, že prožijete hezký život. Může se stát, že vám dítě zazlobí a nepovede se, že vás manžel opustí, a ještě vás třeba obere o to málo, co máte. Nikde není psáno, co je to pravé štěstí. Čili já se k tomu stavím takhle. Ani nemám jinou možnost. Já si ale vůbec nestěžuji, nemám na co. V práci se mi daří, na koncerty chodí plno lidí.

Přesto nejste vidět v televizi. Čím si to vysvětlujete?
To je jednoduché. Nejsem estrádní masovka a nepatřím do „slavičí voliéry“. Navíc nesplňuji obvyklou poptávku televizních dramaturgů po rychlé vypalovačce. Moje doména je spíše v baladičtějších písničkách. Dělám si svoje komorní představení a občas s velkými orchestry swingovou muziku. Sice nejsem tolik na očích, ale koncertování mě hrozně baví a já si nesmírně vážím toho, že lidi chodí na koncerty a kupují desky. Že mě vnímají jako Jitku Zelenkovou a ne jenom jako tu, která kdysi zpívala s Karlem Gottem.


© 2007-2017 Jitka Zelenková, all rights reserved